Přesně před rokem na přelomu dubna a května (2016) jsme otvírali nově zrekonstruované prostory bývalé sokolovny v Trpoměchách prvním workshopem clowningu. Tříleté usílí o naplění původní vize Otevřeného prostoru, jako místa potkávání se sama se sebou a s druhými lidmi při uměleckých a pohybových aktivitách, tak došlo svého naplnění. Tento příspěvek je malým ohlédnutím za tímto prvním programem v našem novém centru.
Otevírali jsme symbolicky programem, který byl i první aktivitou neziskové organizace Otevřený prostor v době, kdy neměla ani své vlastní prostory a první workshop clowningu s Vivianem Gladwellem (na jaře 2015) pořádala ještě v divadlením sále waldorfské školy v Jinonicích. Clowning, v pojetí jak jej učí Vivian Gladwell, je navíc i zosobněním přístupu k sebepoznání a osobnímu rozvoji, kterému chceme dávat v našem nově otevřeném centru největší prostor. V případě clowningu je to učení se být plně přítomen tady a teď a schopen autenticky se vyjadřovat bez hodnocení, zda je to tak správně či ne. Dalo by se říct, že jde vlastně o určitou improvizační techniku, ale v tomto případě to není ani tak o technice jako spíše o vnitřním nastavení.
Pro mě osobně pak bylo velkým potěšením a zároveň i zadostiučiněním, že na tento první workshop přijelo či přiletělo několik zahraničních účastníků i to, že se vrátilo několik účastníků prvního workshopu clowningu z předchozího roku. Když jsme v samém počátku rekonstrukce bývalé sokolovny v Trpoměchách u Slaného zvažovali, jaké programy bychom zde mohli realizovat, jedním z argumentů pro pořádání workshopů se zahraničními lektory byla snadná dostupnost z ruzyňského letiště. A jak se ukázalo, tak hned na první akci tohoto typu, přiletělo více účastníků z ciziny než doputovalo z domácích luhů a hájů. Některé příběhy tohoto putování na první workhop Otevřeného prostoru v Trpoměchách položily základ novodobé mytologii místa, jehož tradice obecní sokolovny jinak sahá až do poloviny dvacátých let minulého století.
Prvním silným příběhem byl přílet účastnice z Anglie, která se už ve svých prvních e-mailech opakovaně ujišťovala, zda je workshop opravdu otevřený komukoliv. Zpočátku jsme s Vivianem netušili, proč se tak ptá, ale když jsme pak na ni společně čekali v příletové hale ruzyňského letiště a na naši cedulku se jménem nikdo nereagoval, i když bylo už delší dobu po příletu letadla i odbavení cestujících, začali jsme pochybovat zda se ta osoba (o které jsme si podle jména vlastně ani nebyli jisti zda je to muž nebo žena…) nakonec přece jen odhodlala na workshop přiletět. Když jsme se nemohli dovolat ani na mobil, napadlo nás společně vyvolat jméno „Steph“ na celou příletovou halu – a v tom nám vyšla vstříc drobná žena s bílou hůlkou v ruce a s neskrývanou radostí ze svého nalezení. Jak se později ukázalo, bylo to její vůbec první vykročení přes práh bezpečí vlastního domu po té, co téměř úplně ztratila zrak. Její odvaha vydat se na takovou cestu a neohroženost, s kterou se zapojovala do všech aktivit během workhopu, byla pro nás pro všechny velkou inspirací!
Druhý příběh je příběhem další účastnice workshopu z Anglie, která přiletěla už pár dní předem, aby si užila pobytu v jarní Praze. Když se pak odhlašovala na recepci hotelu a objednávala si taxíka do Trpoměch u Slaného, paní na recepci, která byla shodou okolností právě ze Slaného, ji začala vysvětlovat, že si musela určitě splést název místa konání workshopu, protože v Trpoměchách (malé zapadlé vesnici u Slaného) určitě žádné centrum, kde by se mohlo něco takového konat, nemůže být. Justine trochu znejistěla nicméně trvala na svém, a tak paní recepční alespoň instruovala taxikáře, ať na ní dá pozor a ať ji případně přiveze zpět do hotelu. Když pak Justine vysedla z taxíku a vstupovala do prostor našeho nově otevřeného centra, viditelně se jí ulevilo. Vlastně tím naplnila bonmot našeho pana architekta, který na všech úřadech, kterými jsme museli ještě před kolaudací projít, vždy na otázku o jaký projekt že to jde, odpovídal slovy: „Chceme vrátit Trpoměchy na mapu světa“. V případě prvního workshopu clowningu se nám to tedy podařilo a ač to jde hodně pomalu, budeme v tom pokračovat i nadále.
Pavel Bednář
Více o clowningu se dozvíte zde: o clowningu a fotky z prvního worskhopu najdete na: album/clowning