Rozhovor Pavla Bednáře se Stephanem Thilem o významu nového cirkusu a výuce cirkusových dovedností v širším pojetí Bothmerovy gymnastiky a tělesné výchovy, který se uskutečnil v rámci víkendového setkání účastníků čtyřletého kurzu Bothmerovy gymnastiky v listopadu 2017 v Trpoměchách u Slaného.
Stephan Thilo je waldorfský učitel, lektor Bothmerovy gymnastiky a fyzioterapeut. Má za sebou víc než 14 let pedagogické praxe v oblasti nového cirkusu. Zakládal a 12 let vedl školní waldorfský cirkus „Circus Saltini“ v Emmendingenu. Na konci února 2018 vedl Stephan Thilo v Praze jednodenní dílnu cirkusových dovedností pro učitele „Cirkus žije! Aneb jak a proč dělat cirkus s dětmi“.
…
Bothmerova gymnastika evokuje představu specifických „gymnastických“ cvičení, ale my jsme v průběhu prvních dvou ročníků našeho čtyřletého studia zkusili řadu různých aktivit od pohybových a sportovních her přes lesní hry až k lukostřelbě a hodu oštěpem. Na loňském letním soustředění v německém Lübecku jsme měli možnost vyzkoušet i žonglování a akrobacii. Dá se tedy říct, že i tyto cirkusové dovednosti jsou součástí Bothmerovy pohybové výchovy?
Zakladatel Bothmerovy gymnastiky hrabě Fritz von Bothmer byl učitelem tělesné výchovy na první waldorfské škole ve Stuttgartu, kde měl za úkol vytvořit koncepci tělesné výchovy postavenou na principech waldorfského školství. Bothmerova gymnastika však není jen nějaký soubor cvičení, jde o objevování zákonitostí pohybového vývoje dětí v různém věku. Sám Fritz von Bothmer zkoušel různé sportovní disciplíny, gymnastiku a pohybové hry, aby tyto zkušenosti využil při vytváření souboru gymnastických cvičení, která jsou odrazem jednotlivých fází fyzického i osobnostního vývoje dětí a mládeže. Každé gymnastické nebo spíše pohybové cvičení je postavené na konkrétních pohybových principech, které je vhodné aplikovat v konkrétním věku, aby se tím posílily určité aspekty a kvality, které jsou v dané fázi fyzického i psychického vývoje dětí a mládeže nejdůležitější.
A tyto principy se pak dají aplikovat i na další pohybové aktivity?
Když se zaměříme na současné pojetí tělesné výchovy, tak je tam obsažena celá řada různých pohybových her a cvičení, ale to vše by se mělo vyučovat přiměřeně věku dětí a mládeže, k čemuž je potřeba hlubšího pochopení jednotlivých vývojových fází. Když se zkušený učitel tělesné výchovy podívá na dítě, okamžitě pozná, které aktivity, hry a cvičení budou adekvátní pro jeho věk a které pohybové dovednosti by se v té vývojové fázi měly rozvíjet.
A to se dá využít i při výuce cirkusových dovedností?
To je stejné. Jen to většinou nebývá součástí tělesné výchovy, ale spíše volitelnou aktivitou v rámci odpoledních kroužků. Děti přivádí jejich vlastní zájem o tyto aktivity. Vyberou si z nabídky to, co je pro ně nejvíc atraktivní, a stanoví si cíl – čeho chtějí dosáhnout a co musí udělat pro to, aby si to osvojili. A věnují tomu hodně úsilí, protože mají svůj cíl a vědí, co je potřeba udělat pro jeho dosažení. Samozřejmě sledují i YouTube a vidí, co všechno se dá dělat třeba s diabolem, nebo jak se dá žonglovat. Ty jejich cíle mohou být nekonečně vzdálené, ale jsou si vědomy toho, že se k nim mohou postupně, krok za krokem, propracovat.
A jaký to má pro ně přínos?
Učí se konkrétní dovednosti, ale ne v soutěživosti – kdo se komu vyrovná nebo kdo bude lepší než druzí – já kladu důraz na spolupráci. Mě osobně nejvíc zajímá akrobacie, párová akrobacie, protože je postavena na vzájemné důvěře. Učíte se, jak být v souladu s partnerem, jde o pohybovou interakci, která vás může hodně naučit. Není to jen o tom, že já se postavím tady a ty zase tam – v určitou chvíli se musíme sladit tak, abychom oba stáli na jednom místě současně. Musíme přijít na to, jak toho dosáhnout, musíme adekvátně reagovat na pohyb toho druhého a skrze tu vzájemnou interakci rozvíjíme celou řadu sociálních dovedností. Když pak pracují v akrobacii s různými partnery, učí se také, že každý to dělá trochu jinak, někdo je lepší v tom a jiný zase v onom, a skrze tuto zkušenost se pak stávají pružnější a vědí, co očekávat nejen od sebe, ale i od druhých.
A je nějaká věková hranice, kdy je vhodné začít s cirkusem?
My s cirkusem začínáme ve čtvrté třídě a máme většinou dvě paralelní skupiny, jednu od čtvrté do sedmé třídy a druhou od osmičky výš. Začínají starší děti a vždy před koncem jejich hodiny už přicházejí mladší děti, aby mohly během své rozcvičky ještě patnáct minut sledovat, na čem pracují starší děti, což pro ně může být inspirující – vidí, kam až se můžou posunout. Z té skupiny starších dětí se pak zase rekrutují pomocníci, kteří pomáhají té mladší skupině s rozvojem určitých dovedností, jako například s výukou jízdy na jednokolce, které se já nemám čas věnovat.
V rámci našeho kurzu Bothmerovy gymnastiky taky hodně žonglujeme a procvičujeme základní míčové dovednosti. Jaký to má v tom našem kontextu význam, co se tím vlastně procvičuje a rozvíjí?
Já taky rád používám míčky a míče všeho druhu, protože je v tom vždy obsažen rytmus. Když vyhodíš míček nebo cokoliv jen tak do vzduchu, vždycky to spadne na zem, to je fyzikální zákon. Ale když budeš chtít tento zákon gravitace změnit, musíš ho nějak ovládnout, musíš se přizpůsobit tomu, co se tam odehrává. Nemůžeš dělat jen to, co chceš ty, ale musíš respektovat i ty zákonitosti a přizpůsobit své pohybové dovednosti těmto prostorovým silám. Kdykoliv je v pohybu více než jeden míček, tak do toho okamžitě vstupuje rytmus a rytmus je jedním z nejdůležitějších aspektů pohybu. Kde je rytmus, tam ožívá i pohyb a k tomu se přidává flexibilita a radost.
A taky přitom rozvíjíme určitou obratnost rukou, rozvíjíme je jako smyslový orgán pohybu.
Jistě, jen tak vyhodit a zase chytit míč umí skoro každý, ale udržovat ten míček pod kontrolou a v plynulém pohybu a přizpůsobit tomu celý ten pohybový „organismus“, k tomu jsou potřeba pružná kolena a měkké dlaně, které míček neuchopují, ale objímají. Důležité je jemné nastavení těla a přizpůsobení vlastních pohybů pohybu míčku. A když to bude ve dvojicích, pak je tam přítomen i ten sociální aspekt – míček a jeho pohyb se stává komunikačním prostředkem mezi vámi, v tom je obsažen i ten aspekt vzájemné výměny. Není už to jen nějaký neutrální pohyb. Ty sleduješ míček a přitom vstupuješ do stejného rytmu a do stejného pohybového prostoru s partnerem, takže to má i sociální aspekt. Když si pak házíte s partnerem a on míček v tom plynulém pohybu nečekaně zastaví, i tobě se na chvíli úplně zastaví dech.
Takže to má hodně společného i s dýcháním?
Dýchání je součástí našeho rytmického organismu, stejně jako tep srdce, a to platí i pro pohyb paží, které patří k této střední části našeho pohybového organismu. Nohy vždy pracují s gravitací, udržují nás ve vzpřímené poloze, ale paže jsou volné pro sociální interakci.
A směřujete vždy k nějakému závěrečnému představení?
Ano, je velmi důležité dovést to k nějakému závěrečnému představení. Nemusí to být nic velkého, může to být jen malá deseti- až patnáctiminutová prezentace v rámci školy, jen aby mohli ukázat pár dovedností, které se naučili, ale vždycky by tam měl být nějaký cíl, ke kterému to směřuje. Ten prvek představení nebo nějaké prezentace je důležitý, protože děti chtějí předvést, co se naučily a co už umí. A taky se do toho můžou zapojit další – jsou potřeba kostýmy, nějaká světla, někdo musí připravit občerstvení, a tak se z toho stává celá produkce, na které se podílí další lidé a ti všichni patří do té cirkusové skupiny. To vytváří atmosféru společenství a přitahuje to i další děti.
Jednu takovou produkci jsme viděli v Lübecku během letního soustředění Bothmerovy gymnastiky, mám na mysli veřejné představení cirkusu Ubuntu.
To už je poloprofesionální cirkus. Ty děti tam tráví každý víkend zkoušením a v létě pak cestují s představením po celém Německu. Ale je to úžasné, protože když něco takového jednou zažiješ, nikdy na to nezapomeneš. Stane se to základním stavebním kamenem pro další aktivity v tvém životě. A je to silná sociální zkušenost – důležitou úlohu tu hraje vzájemná spolupráce a důvěra. Každý ví, jaká je jeho role a jaké jsou jeho povinnosti.
A to připravují každý rok nové představení?
Ano, ten soubor se průběžně obměňuje, starší členové většinou v osmnácti odchází, ale pak se rádi vrací jako diváci a jsou hrdí na to, že tím také prošli. Bylo by dobré, kdyby existovaly podobné projekty i pro mladé, ale k tomu jsou potřeba určité podmínky. Je tam omezená finanční podpora a hodně se spoléhá na dobrovolnictví rodičů i učitelů. Ale je to skvělý projekt a stojí to za to úsilí. To, čím projdou, co prožijí v tom společenství, kluci i holky pohromadě, to přirozené pouto a propojení mezi nimi… Mnohé z problémů s mládeží, se kterými se nyní potýkáme, souvisí s tím, že nemají dost příležitostí něco si vyzkoušet, něco skutečně prožít. Měli bychom jim nabízet víc příležitostí k tomu, aby si mohli osahat své hranice, své limity a učit se je posouvat a překonávat. Přínos cirkusu je v tom, že jim nikdo neříká, co a jak mají dělat, přicházejí na to sami a sami se v tom dál rozvíjejí.
…
Na jednodenní workshop cirkusových dovedností ‚Cirkus žije! Aneb jak dělat cirkus s dětmi‘, který se koná 24. února v Praze – Bubenči, se můžete přihlásit zde: https://otevrenyprostor.cz/udalosti/workshop-zakladnich-cirkusovych-dovednosti/
