Přepis rozhovoru, který se uskutečnil během loňského pobytu Mika Chase v Praze u příležitosti konání workshopu čtyř temperamentů. Tento rozhovor vyšel také v letošním prvním čísle časopisu Člověk a výchova. Otázkami a podněty přispěli Pavel Bednář a Martin Cvrček.

Během workshopu masek čtyř temperamentů jsme poznali na vlastní kůži, jak užitečným nástrojem sebepoznání mohou masky být. Zajímalo by nás, jestli vůbec, a případně jak, je tato zkušenost přenositelná do práce s dětmi a mládeží? A taky obecně – jak můžeme masky používat v procesu sebepoznání, výchovy, vzdělávání nebo i terapie – jak s nimi zacházet, aby nám mohly být užitečné? 

Myslím, že bychom měli začít pohledem do historie a podívat se na prehistorické kořeny používání masek, o kterých se možná v učebnicích dějepisu moc nedovíme. Mám na mysli starověké civilizace Indie, Persie, Egypta, Řecka, kultury západní Afriky a kmeny amerických indiánů. Všechny tyto odlišné kultury měly jedno společné, a to bezprostřední spojení se svými božstvy. A když pak později došlo k oslabení této bezprostřední vazby a ztrátě jasnozřivosti, bylo toto přímé spojení ztraceno. Právě tehdy začali kněží vytvářet a používat masky, jež měly tato božstva přivést zpět na zem. Masky se tak staly přechodovými předměty mezi nebem a zemí a zprostředkovávaly přístup k nadpřirozeným silám, ať už božstev přírody, duchů lesa nebo strážců přechodových rituálů. Starověké civilizace si tak vytvořily vlastní kulty, rituály a invokace, skrze něž se mohly znovu spojovat se svými božstvy. Nositeli masek v rámci těchto rituálních obřadů bývali šamani a kněží.

Zakladatel archetypální psychologie James Hillman popisuje vývoj moderní psychologie jako proces internalizace božstev. Říká, že bohové již nesídlí na nebesích, ale přesídlili do našich duší. Je v tom i kus dědictví freudovské psychologie, která zredukovala bohy na subjektivní komplexy lidské duše. Já se ve své práci s maskami snažím o vystoupení z této subjektivity a napojení se zpět na to božské, které k nám přichází z nebes a oslovuje určitou část naší individuální duše. Jde spíše o takový převrácený kult, namísto přivedení bohů zpět na zemi já usiluji o propojení člověka s universem. Tohoto propojení se snažím dosáhnout ztělesněním určitých archetypů a jejich oživením pomocí hry v masce. Dalo by se říct, že používám masky ve výchově a vzdělávání právě za účelem ztělesnění této božské imaginace.

Pojedete-li na Bali, můžete se tam stát přímými svědky rituálních příprav tanečníků tance topeng, což je tradiční forma indonéského tance v maskách. Tanečníci během těchto příprav vykonávají určité obřady, aby si mohli masku vůbec nasadit a nechat do sebe vstoupit jejího ducha. V této kultuře je maska považována za uctívaný posvátný předmět, ale i praktický nástroj proměny a funguje jako prostředník mezi dvěma světy. Tanečník pomocí masky otvírá dveře do jiné dimenze a zve diváky k překročení tohoto prahu. Myslím, že bychom se tímto přístupem k maskám měli nechat inspirovat. Tento přístup nám umožňuje znovu se propojit a oslavovat vše, co nás přesahuje. V moderní praxi divadla masek namísto toho vidíme často jen přízemní a groteskní karikatury.

A jak se dají masky využít ve výchově a vzdělávání? Kdy je vlastně možno s používáním masek začít – jaký je vhodný věk pro práci s maskami?

Já osobně mám nejvíce zkušeností se studenty ve věku od šestnácti let. Čtrnáct let jsem pracoval s touto věkovou skupinou a uvědomil jsem si přitom, jak důležitá je pro tuto věkovou skupinu otázka vlastní identity. Mí studenti si často kladli otázky typu: „Kdo jsem? Jaké je mé poslání ve světě? A jak mohu přežít tuto ,nemoc‘ zvanou puberta?“ Myslím, že maska je právě pro tuto věkovou skupinu užitečným nástrojem sebeuvědomění a sebepoznání. V masce je zafixována jedna podoba skutečnosti. Je to jako kdybychom zachytili nějaký obraz, jeden prchavý okamžik, a zavřeli ho do zkumavky, kde jej můžeme pozorovat a blíže poznávat. Maska má dvě polohy – může zachytit něco vnějšího a zafixovat to, ale zároveň nám umožňuje uvolnit a prozkoumávat síly, jež se za tímto nehybným zevnějškem skrývají. Je to takový proces fenomenologického zkoumání skutečnosti na základě vlastního prožitku a jeho následné reflexe, v bezpečném prostředí za pomoci masky.

Pro práci ve škole jsou vhodné i masky commedie dell’arte, nabité silnou dynamickou energií, které mimo jiné otvírají i cestu ke kořenům italské renesance. Půlobličejové masky různých lidských typů, jako je Harlekýn, Pantalone a Kolombína, přibližují tento historicky velmi důležitý divadelní styl mladým lidem. Commedia dell’arte je plná života, lásky a elementární životní energie a maska je úhelným kamenem celého žánru. Nabízí hercům i divákům radostný a v jistém smyslu i osvobozující a očistný prožitek. Ale pracoval jsem i s učiteli na nižším stupni základní školy, kde používali masky při výuce různých předmětů. Masky čtyř temperamentů se například dají využít i při výuce matematiky při sčítání, odčítání, dělení a násobení. Zastupují čtyři matematické skřítky a jejich odlišné kvality, podobné právě čtyřem temperamentům. Masky čtyř temperamentů jsme používali i ve vyšších ročnících základní školy, aby měli studenti možnost nahlédnout, co utváří jejich konstituci, a vypěstovali si určitý pozorovací smysl. Nešlo ani tak o vnitřní psychologii jednotlivých temperamentů, jako spíše o schopnost pozorovat, čím se lidé liší navenek ve své konstituci a v tom, jak se projevují ve vystupování i v řeči. Je to, jako bychom dali čtyřem temperamentům tenisovou raketu a míček a řekli jim: „Tak a teď budete hrát tenis.“ Oni ho všichni hrát budou, ale každý svým osobitým způsobem. A to je to, co můžeme pozorovat a zkoumat. A pak můžou jít studenti třeba na nádraží a na základě této zkušenosti pozorovat kolemjdoucí a aplikovat tuto typologii. S maskami se dá takto tvořivě pracovat a dostalo se mi hodně pozitivních ohlasů od učitelů na obou stupních základních škol.

Co je na maskách čtyř temperamentů také zajímavé, je to, jak v rámci jednoho temperamentu existuje celá škála možností, jak vyjádřit ten esenciální charakter. Jako jsme to měli možnost vidět i v průběhu našeho workshopu – když si masku cholerika nasadí různí lidé, tak se pokaždé zvýrazní různé odstíny téhož temperamentu…

Rozhodně. Neexistuje pouze jediný možný způsob, jak zachytit a vyjádřit určitý temperament. To platí jak pro hru s maskou, tak i pro samotnou výrobu masek. Každý, kdo se pokusí vyrobit vlastní sadu masek čtyř temperamentů, bude reflektovat něco obecného, ale vloží tam i něco osobitého, čím bude tato jeho sada jedinečná. A když pak deset různých tvůrců bude společně prezentovat své sady čtyř temperamentů, zvýrazní se při jejich „oživení“ i ty společné rysy každého temperamentu. Na druhou stranu když budeme pracovat jen s jednou sadou masek, každý, kdo bude masku oživovat, ztělesní určitý individuální aspekt temperamentu, který bude pro daný temperament nějak určující a zároveň slučitelný i s jeho celou obecnou charakteristikou.

V minulosti jsem používal půlobličejové masky čtyř temperamentů i při práci s texty pro představení Shakespeara. Studenti pronášeli své monology a dialogy v maskách čtyř temperamentů a to jim pomáhalo text oživit. V určité poloze mohl znít Hamlet více melancholicky, v jiné situaci se zase projevoval spíše jeho cholerický temperament. Maska je v tomto pojetí výborným nástrojem pro oživení textu. Masky čtyř temperamentů zde fungují podobně jako tzv. čtyři bratři umění v technice Michaila Čechova.

Dalo by se tedy říct, že použití masky v tomto pojetí pomáhá studentům nebo hercům lépe uchopit text – lépe ho převést do pohybu i do těla?

Určitě. Pro oživení masky je ztělesnění té energie zachycené v masce a její vyjádření v pohybu naprosto klíčové. Ale funguje to i na jemnější psychologické úrovni, kde se určité pohyby duše dají vyjádřit pouhým soustředěním pozornosti či intenzitou postoje nebo pohledu. Důležité je, aby byl nositel masky v souladu s energií dané masky, aby masku vyplnil zevnitř a tak ji oživil. A když se mu to povede, oživí i text, který maska pronáší. Tato technika oživení textu se dá použít při zkoušení školních představení i při výuce herectví.

Použití masek pro ztělesnění a oživení textu se dá využít i v terapeutické práci s mladými lidmi. Já jsem vytvořil terapeutický program „Cesta hrdiny“ inspirovaný dílem Josepha Campbella a čerpající ze Steinerova výkladu planet a zvěrokruhu. Masky sedmi planet se v tomto programu staly nositeli různých duševních aspektů a pomáhaly zpřístupnit síly vůle, myšlení a cítění. Pro mnohé studenty byla tato Cesta hrdiny významnou součástí duševní výchovy, protože jim pomohla integrovat určité chybějící nebo traumatizované aspekty vlastního duševního vývoje.

Máš na mysli studenty se speciálními vzdělávacími potřebami, s kterými jsi v minulosti pracoval?

Ano, mám na mysli mladé lidi se speciálními vzdělávacími potřebami, což je taková nálepka, kterou používáme pro celou řadu často kombinovaných poruch učení od poruch autistického spektra až po různé duševní poruchy. Jejich společným rysem je extrémní zranitelnost. Vzhledem k jejich vysoké emoční labilitě, často zapříčiněné výchovou, mají velmi oslabený pocit sounáležitosti a společenství. Nemají moc vyvinutý smysl pro krásu, dobro a pravdu, jehož základy jsou formovány v dětství a stávají se důležitým předpokladem úspěšného přechodu do dospělosti. Cílem programu Cesta hrdiny bylo seznámit je s takovými sociálními archetypy, které mohou mít uzdravující účinek, které pomáhají při rozvoji spontaneity i zvládání různých rolí, to vše za pomoci technik psychodramatu.

A jak je to vlastně s maskami sedmi planet? Čtyři temperamenty představují čtyři archetypy, které společně tvoří jeden celek, tak jak jsou v určitém poměru zastoupeny v každém z nás… Funguje to podobně i s planetami?

Sada čtyř temperamentů i sada sedmi planet reprezentuje určitou ucelenou typologii. Zatímco u temperamentů pracujeme s čtyřčlenností, planety představují sedmidobý rytmus, v němž se však projevují určité duševní polarity i ve vztahu k trojčlennosti myšlení, cítění a vůle. Při práci s maskami sedmi planet používáme jako východisko polarity Měsíce a Saturnu, Merkuru a Jupitera, a Venuše a Marsu. A pak je tam Slunce, které funguje obdobně jako neutrální maska u čtyř temperamentů a integruje ostatní spíše extrémní duševní tendence v jeden celek.

Když jsme používali masky v programu Cesta hrdiny při práci s problematickou mládeží, začínali jsme vždy tématem maskulinity a feminity, polaritou mužského a ženského principu zosobněnou Marsem a Venuší. U Venuše byla klíčová věta: „Jsi vítán a přijímám tě takového, jaký jsi.“ Tento ničím nepodmíněný stav otevřenosti stojí na jedné straně vztahového spektra. Na druhé straně tohoto spektra stojí Mars a jeho průpověď: „Prober se, je čas na změnu!“ Planety působí na naši duši na mnohem hlubší úrovni, než je tomu u temperamentů, protože zasahují nejen duši, ale i ducha. V průběhu třetí fáze vývoje člověka od čtrnácti do jednadvaceti let dochází k inkarnaci astrálního těla, které obsahuje také mocné síly planet.

Planety kupodivu korespondují i s typologií postav v commedii dell’arte. Harlekýn je spojován s hravým archetypem Merkuru, Dottore se podobá hloubavému Jupiterovi, Saturn má společné rysy s Pantalonem, zatímco Magnifico se podobá spíše temnému Saturnu nebo dokonce Marsu. Capitano a Brighella mají také charakteristiky Marsu a Kolombína, což je postava bez masky, se zase podobá Venuši. Slunce může reprezentovat něco jako Capo Comico, nemaskovaného vůdce celé herecké společnosti commedie dell’arte, který to všechno drží pohromadě. Tato podobnost s planetami vysvětluje, proč je commedia právě tak vhodná i pro věk adolescence.

Mluvili jsme o využití masek ve výchově a vzdělávání, teď částečně i o divadle, ale ty pracuješ také s vězni v psychoterapeutické komunitě – v čem je to odlišné a k čemu tam mohou být masky užitečné? Jaké možnosti práce s maskou nabízí toto prostředí?

Mou hlavní pracovní náplní je v současné době právě tato práce psychoterapeuta ve speciální psychoterapeutické komunitě věznice s nejvyšší ostrahou, kde ve své praxi využívám hlavně techniky psychodramatu. Jde o velmi zajímavé vězeňské zařízení, protože se do jeho programu psychoterapeutické komunity hlásí sami vězni ze všech ostatních 150 věznic v Británii, a to zcela dobrovolně. Hlásí se tam proto, aby lépe porozuměli tomu, čeho se dopustili a mohli tak změnit své vzorce chování. Protože to zapojení se do programu bylo jejich vědomé rozhodnutí, převažuje tam ochota pracovat na vlastní biografii. Přesto je však občas nutné překonávat velmi silné obranné mechanismy, které jim brání se otevřít a můžou také vést k bojkotování práce druhých. I tam používám masky.

A jaký efekt mají masky na tyto „drsňáky“? Masky vzbuzují respekt a často vyvolávají i strach, ale tito vězni museli v životě projít lecčíms a člověk by řekl, že už je nemůže nic překvapit nebo vyděsit.

To je pravda a taky si musíme uvědomit, že mnozí z nich mají s maskami bohaté zkušenosti, třeba při loupežných přepadeních. Ale i když jde většinou o poměrně otrlé delikventy, kteří navenek vzbuzují strach, za touto vnější fasádou se často ukrývá velmi zranitelná dětská duše. Někdy to může vypadat, jako by tříleté dítě žilo v třicetiletém těle. Maska jim umožňuje hlubší ponor pod tuto vnější fasádu a napojení se právě na to dítě, které se skrývá uvnitř.

Je mnoho různých způsobů, jak při práci s těmito těžkými delikventy masky používat. Například když si vyberou masku, která zosobňuje to, jak se momentálně cítí, mohou se zcela spontánně dostat do kontaktu se svými emocemi, což pro ně jinak nemusí být vůbec jednoduché. Mohou získat odstup od toho, jak se cítí uvnitř, protože se nevztahují přímo k sobě, ale k masce, kterou si vybrali. Můžeme pak společně zkoumat, co tato maska zosobňuje či představuje a přejít od strohé racionalizace ke skutečnému prožívání. Pak se jich můžeme ptát, odkud tato maska přichází, kde má svůj prapůvod. Užitečná otázka v tomto kontextu může být: „Kdy jsi poprvé ve svém životě začal tuto masku používat?“ Tímto způsobem se můžeme dostat až k samému zdroji jejich kriminálního chování.

Máš zkušenosti z práce s teenagery, dospělými, vězni, na poli psychoterapie, výchovy i osobnostního rozvoje, což může být zajímavá práce, ale ne vždy jednoduchá, protože se často dotýká tak ožehavých témat – co tě osobně na této práci nejvíc baví a uspokojuje?

Co mě na práci s maskami nejvíc fascinuje, je komplexnost osobnosti, kterou ve svém nositeli odhalují. Každá lidská bytost je záhadou a ukrývá mnohá tajemství. Maska nám umožňuje tuto záhadu alespoň částečně osvětlit. Obcházíme přitom to, co už známe a co je na první pohled zřejmé, a snažíme se ztělesnit to, co je skryté a neznámé. Proces reflexe prožité zkušenosti a ozřejmování jejího významu poté, co je odložena maska, může být zábavou, ale je hlavně hluboce uspokojující aktivitou.

O jednom důležitém aspektu práce s maskami jsme dosud nemluvili. Hra s maskou není možná bez angažování publika. Maska podněcuje reakci diváků a jejich reakce zase přímo podněcuje masku a tato „obousměrnost“ může být pro někoho zcela novou zkušeností…

Ano, masky nemohou fungovat odděleně, ta obousměrná komunikace je základním předpokladem práce s maskou. Masky potřebují publikum, jsou to vztahové objekty. Maska k tomu, aby ožila, potřebuje „nabít“, což jí umožňují jak ostatní masky, které jsou s ní na jevišti, tak i publikum. V divadle masek neexistuje žádná čtvrtá stěna, která by oddělovala publikum od toho, co se děje na jevišti. Publikum vyžaduje, aby s ním maska byla v neustálém kontaktu, a v této jejich vzájemné interakci se formuje bytostně osobní vztah mezi maskou a divákem. Divák si po celou tu dobu uvědomuje, že jde jen o hru, ale přesto je hluboce vtahováno do vzájemné interakce a spoluúčastní se této hry, což má na všechny zúčastněné výrazně oživující účinek.

A pak je tady ještě celá samostatná kapitola výroby masek…

Ano, je potřeba si uvědomit, že existují dvě polohy existence masky. První je ta „povrchová“ část, kterou vytváří tvůrce masky, a druhá je ta vnitřní, kterou ztělesňuje herec nebo protagonista, jenž si masku nasadí. Samotná výroba masek je něco jako alchymie. Jde o alchymickou proměnu hmoty, do které něco otiskujeme. K popisu tohoto procesu proměny bychom mohli opět použít analogii naší planetární soustavy. Měsíc zde představuje první fázi výroby masky, kterou je sběr informací o masce, již hodláme vytvořit. Merkur je přítomen v procesu skicování, modelování a následném ztělesňování tohoto primárního pohybu v masce. Venuše představuje fázi hledání krásy, a to i v případě, že vyrábíme masku ne příliš vábnou. Slunce vstupuje do prostřední fáze výroby masky, kdy usilujeme o integraci všech různých aspektů, které se v dosavadním procesu objevily. Mars zosobňuje další fázi procesu, kde se snažíme oprostit od všech sentimentálních nástrah. Jupiter pak představuje hledání symetrie a rovnováhy a Saturn proces hledání esence bez jakýchkoliv kompromisů. Tyto fáze můžou jít za sebou v různém pořadí, ale pokud nějakou fázi vynecháme, hrozí nám přílišná sentimentalita nebo naopak ponížení lidskosti zlobou a ošklivostí.

Já jsem před třiceti lety dostal zakázku vyrobit masky Lucifera a Ahrimana pro inscenaci mysterijních dramat Rudolfa Steinera. Abych mohl tyto dvě masky vyrobit, musel jsem vstoupit do této alchymické laboratoře a absolvovat výše uvedený postup, což nebylo vůbec jednoduché. Při hledání koncepce návrhu masek těchto odpůrčích sil mě ty síly strhávaly s sebou. Masku Ahrimana jsem vytvořil velmi rychle, jako by se vytvářela sama bez mého přičinění. Ty síly krystalizace a materializace, které jsou jeho doménou, působily i skrze mě. Zatímco Lucifer se tomu převedení do hmoty, té materializaci vzpouzel a nějaký čas mi trvalo, než se mi podařilo najít pro to vyjádření ve fyzické podobě. Tři měsíce jsem s ním zápasil, a když se to nakonec povedlo, bylo to pro mě těžce vybojované vítězství. Jako tvůrci a výrobci masek neseme velkou zodpovědnost za to, co vnášíme do tohoto světa. Vnější podoba masek silně vizuálně působí na diváky, zatímco jejich vnitřní podoba, nebo obsah, zase silně ovlivňuje prožitek nositele masky. Masky tak ztělesňují různé energie a obsahy na fyzické úrovni.

A není to právě ta největší devíza při jejich použití ve vzdělávání? Ta jejich schopnost oživovat a zpřístupňovat poměrně složité a nesnadno uchopitelné koncepty?

Rozhodně, to je přesně ten klíč k aplikovanému umění hry s maskou. Oživování myšlenkových konceptů a ztělesňování idejí takovým způsobem, abychom si je mohli osahat a prožít doslova na vlastní kůži. Já jsem se účastnil jednoho projektu v Norsku a v Číně, kde jsme používali masky čtyř temperamentů, sedmi planet a dvanácti znamení zvěrokruhu a pracovali jsme s vývojovou teorií člověka. Bylo to, jako bychom procházeli celým procesem od zrození ke smrti a zpět k opětovnému znovuzrození. Rudolf Steiner často uváděl, že duchovní svět nelze pochopit skrze slova a definice, ale pokud dokážeme s archetypy umělecky pracovat a prožívat je zevnitř, můžeme je tvůrčím způsobem oživovat.

Ale masky asi nejsou pro každého, že?

Ne, pro někoho to může být napoprvé naprosto děsivé. Když ale práci s maskami pojmeme jako sociální zkušenost, která rozvíjí důvěru a soudržnost mezi lidmi, mohou se všichni cítit natolik v bezpečí, že se mohou zapojit i do vytváření a ztělesňování obrazů skrze hru v masce. Pak jde právě o to společné zobrazování něčeho, co je jinak nepostihnutelné. A tak se možná vracíme úplně na začátek zpět k mystériím, o kterých jsme mluvili v souvislosti s pravěkými kulturami. My máme možnost to vše nahlížet novým způsobem.