Mohli byste na úvod říct, v čem se váš přístup ke clowningu liší od běžné představy, která je silně ovlivněná cirkusovými nebo nemocničním klauny?
Vivian: Clowning, který jsi zmínil, je zaměřený na představení.
I ten nemocniční?
Vivian: Ano, i nemocniční klauni směřují k určité formě představení. Stojí jako klauni před lidmi a mají nějaké zadání. Ale v našem přístupu ke clowningu jde spíše o osobnostní rozvoj. Lidé se hlásí na naše workshopy nejen proto, aby se pobavili, ale zajímá je i otázka, co to vlastně znamená být klaunem. Nemám tím na mysli cirkusového klauna, ale jde spíše o zkoumání principu hravosti – jak si hrát a jak přitom vyjadřovat emoce a jak v tom být co nejvíce autentický. Náš přístup oslovuje především ty, kdo pracují v pomáhajících profesích, jako jsou lékaři, terapeuti a učitelé. Je to o vztazích a o autentickém bytí tady a teď. A je to hodně i o improvizaci, o čemž je hodně i samotný život.
Ali: Protože je náš přístup zaměřený osobnostně, nabízí zcela jiný prožitek než tradiční školy clowningu. Tam jde především o získávání určitých dovedností, které se dají využít při tvorbě představení, zatímco naše workshopy jsou zaměřeny na to, jak být autentický a jak být v kontaktu sám se sebou i s druhými lidmi. Účastníci našich workshopů získávají nový náhled na sebe i na druhé a cítí se tou zkušeností obohaceni. A často se vrací, protože to vnímají jakou určitou cestu – jako dlouhodobou práci na sobě, na svém osobnostním rozvoji.
Kde jste se vy poprvé potkali s clowningem?
Vivian: Já jsem se poprvé potkal s clowningem ještě na škole, když jsem v roce 1978 studoval ve Francii. Po návratu do Londýna jsem pak hledal podobný přístup, ale v té době tam byly jen školy pro cirkusové klauny. Nás přístup je ovlivněn především školou Jacquese Lecoqa, i když se v něčem liší.
A v čem se liší nejvíce?
Vivian: Lecoq se soustředil především na výchovu herce a na tvorbu představení, jeho metoda v tom byla dost nekompromisní a náročná. My se soustředíme především na člověka – na hledání opravdovosti, autenticity, bytí v přítomnosti. Teprve později k tomu postupně přidáváme další techniky, které pomáhají pravdivě vyjádřit a umocnit to, co žije uvnitř. A zpětná vazba hraje v našem přístupu klíčovou roli, protože nám pomáhá odkrýt a vyjádřit, co se děje na jevišti, a zkoumat to, jakým způsobem může klaun vyjadřovat své myšlenky a pocity. Ale není to o tom, že existuje nějaká technika, kterou se naučíš a pak to bude všechno fungovat.
Ali: Já jsem dříve učila dramatickou výchovu pro děti a mládež se speciálními vzdělávacími potřebami a než jsem začala učit, měla jsem už za sebou několik workshopů clowningu. Používala jsem pak některé hry a aktivity i se svými studenty a viděla jsem, jak jim to pomáhá lépe vyjádřit co prožívají. A o to se snažíme i v našich workshopech pro dospělé. Když jsem já sama poprvé zažila tento přístup na vlastní kůži, uvědomila jsem si, jak inspirativní a obohacující to může být. Ten prostor k učení, který clowning nabízí, je nekonečný – dozvídám se víc o sobě, o druhých, o světě kolem.
Když učíte clowning v různých zemích světa, projevují se tam nějaké kulturní rozdíly nebo je v něm obsaženo něco univerzálně lidského?
Vivian: Na to se lidé hodně ptají. Jediný rozdíl, který jsem já zaznamenal, je v tom, jak kultura ovlivňuje tělesnost. Třeba Italové se tělem vyjadřují zcela specificky, a to se pak propisuje i do clowningu. Ale kromě toho těch rozdílů moc není. Dalo by se říct, že v případě clowningu jde o předkulturní formu komunikace, vztahuje se k něčemu, co je součástí naší přirozenosti. Je to podobné tomu, jak komunikují rodiče s malými dětmi, které ještě nemají ponětí o světě.
Je to o napojení a přijetí?
Vivian: Ano, to je přesně ono. Je to o očním kontaktu, upřímnosti, hravosti a přítomnosti. Jsme sice dospělí, ale když si dokážeme hrát, je v tom přítomna stejná naivita i optimismus jako u dětí.
Ali: A humor a smích! Na našich workshopech se schází lidé různých věkových skupin i profesí – lékaři, programátoři, herci, důchodci – a po chvíli už jsou všichni k sobě navzájem empatičtí. Ta vzájemnost, ten pocit pospolitosti, který se tam utváří, je něco mimořádného.
Vivian: Humor je něco, co nás spojuje. Dovoluje nám uvolnit se, odložit role, které hrajeme v běžném životě, a být více sami sebou. A současně být i více napojeni na druhé.
Ali: Je to i o radosti ze hry, o vzájemné interakci, naslouchání a společném prožitku. To je to, co nás naplňuje a také důvod proč se lidé na naše workshopy opětovně vrací.
……
Vivian Gladwell je zakladatelem vzdělávací platformy Nose to Nose, která zkoumá a propaguje využití clowningu ve vzdělávání, sociálních službách, řešení konfliktů, mediaci a mezikulturním dialogu. Žije střídavě ve Francii a v Anglii.
Alison Stockford je členkou vzdělávací platformy Nose to Nose a lektorkou kurzů facilitace clowningu. Má za sebou dlouholetou praxi učitelky dramatické a pohybové výchovy na různých typech škol včetně vzdělávání žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami.
Pavel Bednář (který vedl tento rozhovor) je zakladatelem neziskové organizace Otevřený prostor a provozovatelem jejího vzdělávacího centra v Trpoměchách u Slaného. Je absolventem katedry výchovné dramatiky na DAMU, lektorem workshopů masek a studentem právě probíhajícího kurzu facilitace clowningu.
……
V současné době běží v Otevřeném prostoru v Trpoměchách pod vedením Viviana Gladwella a Ali Stockfordové dvouletý kurz facilitace clowningu . V rámci jednotlivých pětidenních modulů (šesti celkem) je sobotní odpolední blok otevřen i široké veřejnosti. Nejbližší modul se uskuteční v termínu od 19. do 24. května 2026, ochutnávka pro veřejnost proběhne v sobotu 23. 5. od 14:30 do 18:00. Více informací najdete na našich stránkách otevrenyprostor.cz/udalosti.
